Brněnská přehrada

Zimní hráz brněnské přehrady se spodní výpustí na levé straně (pravém břehu), elektrárnou na pravé straně (levém břehu) a jeřábem.

Brněnská přehrada je vodní dílo na řece Svratce v severozápadním cípu Brna. Betonová gravitační hráz dokončená v roce 1940 vytváří 7 km dlouhé jezero sloužící zejména k rekreaci a regulaci toku řeky.

Historie

Plán výstavby přehradní hráze na řece Svratce pod obcí Kníničky (doloženou poprvé v roce 1406) vznikl na konci 19. století a již v roce 1907 projednával Moravský zemský výbor provedení vodního díla, které by umožnilo Brnu regulovat průtok řeky, ochránilo je před povodněmi a poskytlo mu stabilní zdroj užitkové a pitné vody. Z více možných variant byla jako nejvhodnější vybrána skalnatá soutěska pod obcí Kníničky, vzdálená tehdy asi 5 km severozápadně od hranice Brna, konkrétně od pisárecké říční vodárny. Město hodlalo přispět na stavbu Kníničské přehrady celkem deseti milióny korun. Po létech příprav požádal konečně v roce 1927 výbor o povolení ke stavbě a v roce 1928 začalo odhadování cen pozemků a výkup parcel v obci, která měla být podle projektu kompletně zaplavena.

Samotná stavba měla být zahájena v roce 1929 a současně s přehradou měla být o půl kilometru níže na levém břehu řeky vybudována úpravna vody odebírané potrubím v hrázi, která by byla výhledově schopna Brnu dodávat až 1000 l/s pitné vody. Stavba přehrady byla navíc součástí širšího projektu výstavby vodních děl na Svratce, který zahrnoval rovněž vybudování přehrady nad obcí Vír na Vysočině. Vírská přehrada měla dokonce stavbě Kníničské přehrady časově předcházet. Projekt byl však přehodnocen, takže Vírská přehrada čekala na své dokončení až do roku 1958, stavba Kníničské přehrady začala teprve v roce 1936 a projektovaná úpravna vody nebyla vystavěna vůbec.

Hráz byla vyprojektována v nejužším místě soutěsky jako betonová gravitační o výšce 34,5 m od základu s výpustným potrubím průměru 2 m o kapacitě 48,5 m³/s. Pokud by se průtok zvětšil nad tuto hranici, měly posloužit tři deskami hrazené přepadové otvory o šířce 7 m, které by umožnily protéci až 400 m³ vody za sekundu. Přepady byly poprvé v Československu budovány jako beztlakové - tj. svým tvarem odpovídající volně padající vodní mase. Součástí betonové hráze je také ukrytá štola, kterou lze překonat suchou nohou údolí z jedné strany na druhou a která sehrála významnou roli na konci 2. světové války. Na levém břehu se pod hrází nachází budova vodní elektrárny s výrazným reliéfem tehdejšího provozovatele akciové společnosti ZME = Západomoravské elektrárny.

Výstavba započala v dubnu 1936 přesměrováním vod řeky Svratky na levou stranu údolí a založením pravé části přehradní zdi. Na pravém břehu byla vybudována svážnice pro dopravu materiálu a na levém břehu byl vybudován dům hrázného. Prvním nositelem funkce se stal pan František Šikula. Dále proběhlo zpevnění komunikace ve směru od Bystrce a nových Kníniček v nedalekém údolí Mnišího potoka, kam bylo přestěhováno asi 530 obyvatel původní obce. Stěhování do moderních domků s koupelnami a záchody, které tehdy nebyly u venkovských stavení standardem, probíhalo až do roku 1937. Po vybudování jímky (do hloubky cca 10 m pode dnem údolí) pro pravou část hráze a jejím založení začala výstavba také v levé části údolí.

Na jaře roku 1937 přišla povodeň, která zbrzdila stavbu, avšak nezpůsobila větší škody. Po jejím opadnutí byl vybudován parní jeřáb, který představoval společně s kompresorem a dvěma míchačkami na beton jedinou významnější mechanizaci na stavbě. Většina materiálu byla nicméně i po jeho zprovoznění dopravována ručně, beton se také ručně pěchoval. V létě roku 1937 postihla stavbu druhá, podstatně ničivější povodeň, která prolomila pravobřežní jímku a znamenala zdlouhavé opravy. Ani pak ale problémy neskončily, neboť v létě 1938 postihla Svratku třetí povodeň, která prolomila levobřežní jímku a strhla a zničila parní jeřáb, který posléze již nebyl obnoven.

V průběhu let 1938 a 1939 proběhla samotná stavba do skal zakotvené přehradní zdi, vývařiště a budovy elektrárny. Stavba pokračovala i po obsazení Československa německou armádou a zahájení 2. světové války. Na podzim roku 1939 přišla další povodňová vlna, která však již stavbu nenarušila a naopak zajistila rychlé napuštění nového přehradního jezera, pojmenovaného podle zatopené obce Kníničská přehrada. Dokončovací práce, úpravy toku řeky pod přehradou a likvidace dočasných staveb probíhaly ještě v průběhu roku 1940, kdy byla hráz celkově dokončena s konečnými náklady 59 miliónů Kč.

Koncem roku 1938 byly pod přehradou založeny pilíře dálničního mostu exteritoriální dálnice Wien–Wrocław, tzv. Hitlerovy dálnice, která by reálně fungovala jako součást německého území vedoucí přes Československo. Nájezdy na dálnici měly být opatřeny celnicemi stejně jako běžné hraniční přechody. Stavba pokračovala i v následujících letech, most ale nebyl nikdy dostavěn a od konce 2. světové války zeje pod hrází jako nedokončená součást opakovaně odkládaných plánů na výstavbu dálnice D43.

Vodní elektrárna byla osazena jedním vertikálním turbosoustrojím o výkonu 2,88 MW s Kaplanovou turbínou, vyrobenou firmou Storek. Strojírna, založená roku 1861 nejprve jako slévárna Ignaz Storek, se stala díky spolupráci s vynálezcem Viktorem Kaplanem prvním světovým výrobcem slavných Kaplanových turbín s natáčecími lopatkami, které umožňují regulovat její výkon. Po spolupráci majitelů s nacisty byla v roce 1945 strojírna znárodněna a od roku 1958 je nejen Brňanům známa pod jménem Šmeralovy závody na počest zakladatele Komunistické strany Československa. Lze tak říci, že přehrada i všechny její součásti byly vymyšleny, vyprojektovány i vyrobeny v Brně.

Nově vzniklá přehrada umožnila regulaci nestabilních průtoků řeky. Kromě zlepšení možností závlah v obcích pod Brnem se jedním z efektů stala také možnost lépe odplavovat splašky z městských stok, do té doby v sušších obdobích obtěžující město zápachem. Oproti předpokladu však nakonec nebyla vybudována kníničská úpravna vody, která by dodávala pitnou vodu do brněnské vodovodní sítě a přehrada tak z hlediska zásobování vodou nesplnila jeden ze svých účelů. Dokončením přehrady vzniklo také staronové rekreační území. Zatopením údolí Svratky sice došlo ke zmizení vyhlášených luk oblíbených zejména brněnskými trampy, kterých se zde před dokončením hráze sjíždělo na neděle i několik tisíc, vznikly však nové pláže a prostor pro výstavbu rekreačních objektů. Přehrada tak umožnila zohlednit změny v charakteru rekreace před a po 2. světové válce.

V prvních letech války nová přehrada fungovala bez závažnějších problémů, nicméně v roce 1941 bylo v hrázi zhotoveno minové potrubí, které mělo umožnit odstřel přehrady a zaplavení města. Prolomení hráze, ať již odstřelem nebo vlivem bombardování, a následné záplavy představovaly od roku 1944 pro Brno značné nebezpečí. Ve městě byly některé budovy označeny světlemodrými pruhy a šipkami podle očekávané výšky a směru záplavové vlny, nicméně k bombardování ani odstřelu přehrady nikdy nedošlo. Nebezpečí představovala až ustupující německá armáda, která od 13. dubna 1945 prováděla práce na podminování vozovky na hrázi za účelem zabránění průjezdu sovětských tanků.

Po osvobození Brna 26. dubna 1945 Němci za dramatických okolností zaminovali hráz a obsadili s kulomety pozice na levém břehu řeky, kde čekali na sovětskou armádu. V elektrárně pod generátorem a v tělese hráze se ukrývali obyvatelé z Kníniček, nad jejichž hlavami ve dnech 27. až 29. dubna zuřily vzájemné boje. Během bojů se pokusilo několik mužů včetně hrázného Františka Šikuly a Ladislava Dolníčka upozornit na nebezpečí sovětské vojáky v Bystrci. František Šikula byl německými vojáky vážně postřelen do zad a dva dny čekal na ošetření rumunským armádním lékařem v útrobách hráze. Ladislav Dolníček se nicméně proplížil zpět do Bystrce a spojil se se sovětskou armádou. Vzhledem k tomu, že Němci zaminovali hráz a zničili rovněž nový most (dokončen 1940) přes přehradu pod hradem Veveří a prakticky všechny mosty v Brně, byla štola v přehradní zdi jedinou možností, jak bezpečně překročit řeku, což se po dělostřeleckém ostřelování německých pozic dne 29. dubna povedlo sovětským vojákům. Ti pak zlikvidovali německá postavení na levém břehu.

Drobné škody, které válka napáchala na hrázi, byly opraveny do roku 1946, kdy již 5. května zahájily na jezeře turistickou dopravu bateriemi poháněné lodě městského dopravního podniku. Význam přehrady jako rekreačního areálu v blízkosti Brna rapidně stoupal a v roce 1948 byla dostavěna tramvajová trať až do Bystrce asi 1,5 km pod přehradní hrází. Otevřel se tak snadný přístup k přehradě pro statisíce obyvatel rychle rostoucího města. Koleje se pak k jezeru přiblížily ještě v roce 1958 a znovu v roce 1983, kdy dospěly k nejbližšímu místu u přehrady - do zastávky Přístaviště nedaleko břehu.

Původní trampské sruby a chaty začaly po válce nahrazovat modernější rekreační objekty - ať už různorodé chatky v rozsáhlých koloniích nebo ubytovny a hotely, doplněné navíc loděnicemi, restauracemi a další turistickou infrastrukturou. Prvních několik dobře přístupných kilometrů pobřeží nejblíže k Brnu se od 50. do 90. let 20. století zaplnilo stovkami chat a domků, až Brněnská přehrada, jak byla v roce 1959 po přičlenění Kníniček k Brnu nádrž nově pojmenována, ztratila kvůli přelidněnosti své kouzlo. V dobách, kdy byly pro obyvatele Brna cesty k moři složité a hůře dostupné než dnes, byla přehrada přirozeným cílem desetitisíců lidí a na jejích plážích nebylo v létě téměř k hnutí.

Divoký ráz si zachovaly vzdálenější oblasti v úzkém údolí nad přístavištěm poeticky nazvaným Rokle. Skalnaté srázy zde nedovolily zaplavit krajinu chatkami a místo písčitých pláží narážely vlny na břehu do kořenů a větví stromů. Čas od času projede po hladině tichá elektrická loď a pouze v zimě se sem podívají odvážní bruslaři nebo běžkaři. Most z roku 1940, který po pouhých pěti letech zničila německá armáda, dál ležel rozlomený ve vodách přehrady jako mlčenlivé memento a odstraněn byl až v roce 2002, kdy pod zpustlým hradem Veveřím začala výstavba moderní ocelové lávky. V následujících letech se obnovy dočkal i samotný hrad.

Přelidněnost v okolí přehrady, rozšiřování kanalizačních sítí bez čistíren odpadních vod, rozmach používání fosfátových prostředků na praní, hnojení a další kontaminace životního prostředí nad přehradou, včetně neřešených splašků ze samotných chat v jejím okolí, však vedly k prudkému zhoršování kvality vody v 90. letech 20. století. Eutrofizovaná voda přehrady se stala výborným útočištěm pro původně tropické sinice, které každý rok již na jaře začaly prorůstat vodou a dodávat jí typicky světlezelený nádech. V letním období na přelomu 20. a 21. století získala voda přehrady hanlivou přezdívku „špenát“ a kdysi početné davy rekreantů prudce řídly až do stavu, kdy na přehradu vyrážela jen hrstka těch nejotrlejších vodomilců. V létě pak voda páchla a koupání v ní bylo prakticky nemožné.

Řešení neuspokojivé situace se hledalo přes deset let a nakonec bylo jeho součástí vypuštění přehradního jezera v letech 2009–2010, odtěžení sedimentu a letecké vápnění dna, budování čistíren odpadních vod v povodí Svratky nad přehradou a zejména zprovoznění trysek, které na počátku vzdutí přehrady pod Veverskou Bítýškou vstřikují do jejích vod flokulant a koagulant (síran železnatý). Součástí řešení je rovněž vybudování dvaceti bizarních provzdušňovacích věží, které ode dna přehrady stoupají až do hloubky několika metrů pod hladinou jezera a uvolňují drobné bublinky vzduchu, jež zajišťují oxidaci znečišťujících látek a pročištění vody v přehradě.

Vypuštění přehrady bylo využito také pro první generální rekonstrukci vodní elektrárny pod její hrází. Oběžné kolo a další součásti původní turbíny od firmy Storek z roku 1939 byly nahrazeny o 70 let mladšími díly a původní výkon soustrojí 2,88 MW se zvýšil na 3,1 MW. Roční výroba elektrárny v roce 2017 tak odpovídá zhruba 7 GWh elektrické energie (pro srovnání např. dukovanská elektrárna vyrobí ročně 16000 GWh, tj. asi 2286 × více).

Od roku 2014, kdy byla ukončena výstavba zařízení na pročištění vody, se kvalita vody výrazně zlepšila a na přehradu se rovněž vrací turistický a rekreační život.

Popis

Betonová gravitační hráz brněnské přehrady je od základu vysoká 34,5 m, z toho nade dnem údolí se nachází 23,5 m. Maximální výška hladiny (vzdutí) v nádrži činí 17,5 m. Šířka hráze je v patě 27,5 m, v koruně 7,1 m, délka koruny hráze činí 120 m. Přehrada zadržuje umělé jezero o objemu 21 miliónů m³ na ploše 2,59 km². Neužitečné vypouštění nádrže (mimo turbínu) je zajištěno potrubím o průměru 2 m, s kapacitou 48,5 m³/s (průměrný průtok Svratky činí 7,7 m³/s, letní povodeň v době výstavby v roce 1938 pak 346 m³/s). Společně s trojicí přepadů o šířce 3 × 7 m hráz dokáže bezpečně převést 400 m³/s vody. Skrz hráz vede po celé šířce injekční štola, kterou lze projít z jednoho břehu na druhý.

Budova elektrárny je umístěna na levém břehu bezprostředně pod betonovou hrází a ukrývá jednu svisle uloženou Kaplanovu turbínu. Původní Kaplanova turbína o výkonu 2,88 MW od firmy Storek z roku 1939 byla v roce 2010 rekonstruována a jejá výkon byl zvýšen na 3,1 MW. Výroba elektřiny ve výši 7 GWh/rok pokryje spotřebu zhruba 1,6 % brněnských domácností. Turbína se samostatným potrubím (mimo spodní výpusť) disponuje maximální hltností 22 m³/s při optimální hltnosti 17–18 m³/s. Provoz elektrárny zajišťovala v roce 2017 skupina ČEZ.

Na levém břehu nad přehradou stojí dům hrázného, kolem kterého prochází silnice vedoucí z Bystrce po koruně hráze a dále proti proudu po levém břehu k bývalému Sokolskému koupališti. Na hrázi je umístěn čisticí stroj (jeřáb) pro shrabování česlí a technologické části šoupátkového rychlozávěru.

Umělé jezero nad hrází se táhne v délce překračující 7 km až pod obec Veverskou Bítýšku a překonává je jediná lávka pro pěší z roku 2002 pod hradem Veveří, umístěná na místě staršího mostu z roku 1940, který byl v dubnu 1945 zničen ustupující německou armádou. Prakticky od dokončení přehrady slouží její okolí ve značné míře k rekreaci, od roku 1946 umocněné navíc sezónní pravidelnou lodní dopravou.

Zdroje

1. Žák, M.: Staré Kníničky . Dostupné z http://kninicky.eu/obec/kapitoly-z-historie/stare-kninicky/.
2. www.brenenskaprehrada.cz: Historie brněnské přehrady. Dostupné z https://www.brnenskaprehrada.cz/p_hist.html.
3. Obec Vír: Vírská přehrada (vodní díla Vír I a Vír II). Dostupné z http://www.virvudolisvratky.cz/virska-prehrada/.
4. Flodrová, M.: Brněnská přehrada. Dostupné z http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_domu&load=990.
5. Povodí Moravy, s. p.: Vodní dílo Brno. Informační leták.
6. Šimek, R.: Zrodila se turbína. Dostupné z http://www.euro.cz/byznys/zrodila-se-turbina-884193.
7. Křížová, H. Z.: Ignác Štorek – podnikatel z Vysočiny . Dostupné z http://www.zdarskevrchy.cz/zajimavosti/osobnosti/5377-ignac-storek-podnikatel-z-vysociny.
8. Chrastil, B.: Na trvalou paměť Františku Šikulovi a jeho druhům za záchranu Kníničské přehrady v dubnu 1945. Dostupné z https://www.brnenskaprehrada.cz/sikula.pdf.
9. Hirtová, K.: Brněnská přehrada, bakalářská práce. Dostupné z https://theses.cz/id/yu76ye/zaverecna_prace.pdf.
10. Povodní Moravy: Potápěči budou na Brněnské přehradě sklápět aerační věže. Dostupné z http://www.pmo.cz/cz/media/aktuality/potapeci-budou-na-brnenske-prehrade-sklapet-aeracni-veze/.
11. Skupina ČEZ: Brno Kníničky. Dostupné z https://www.cez.cz/cs/vyroba-elektriny/obnovitelne-zdroje/voda/brno-kninicky.html#!&zoom=16.

Komentáře: