Písečník (ulice v Brně)

Nejmalebnější zachovalý dům stojí hned zkraje. Před ním býval hydrant, typický pro všechny brněnské dělnické kolonie, do kterých nevedl vodovod.

Kolonie Písečník

Dělnická kolonie a ulice Písečník rozložená na pomezí Husovic, Černých Polí a Lesné patří k těm známějším z přibližně desítky nouzových čtvrtí, které vyrostly ve městě v době ekonomické krize 20. let 20. století. Přestože za století od svého vzniku změnily původně ubohé nouzové chaloupky často zcela převratně svůj vzhled i funkci, stále patří Písečník mezi zajímavá a romantická místa, která stojí v Brně za návštěvu.

Jak název napovídá, kolonie se rozkládá v bývalém pískovcovém lomu, postupně se zahlubujícím do terénu.

Jedním z největších zásahů do malé čtvrti na dně pískovcového lomu, tvořené dvěma rovnoběžnými ulicemi byla stavba železniční trati Brno - Tišnov (tzv. Nové Tišnovky), která byla trasována přes západní část kolonie a proto jí musela podstatná část území ustoupit. Na místě, kde zela stěna lomu, je dnes tunel, ze kterého vlaky vjíždí přímo do zastávky Brno-Lesná. Přes naprosto necitlivý zásah do původní zástavby dnes železnice klesající k ústí tunelu zahloubeného do svahu víceméně neruší ráz zbylé části kolonie zejména díky jiné výškové úrovni a dělícímu pásu stromů. Další chmurnou etapou pak byl stavební rozvoj na přelomu 1. a 2. tisíciletí, kdy zmizelo několik původních domů a na jejich místě vyrostly nové, řádově větší stavby.

Kolonie se s časem zmenšuje a mění, kouzlo se vytrácí, ale několik zanedbaných starobylých staveb zde ještě zůstává.

Moderní cedulka s orientačním číslem.

A ruční varianta její starší eliptické kolegyně.

Zajímavosti

Ve strážním domku nedaleko kolonie se narodil a žil hrdina románu Avion spisovatele Jiřího Kratochvíla.

Vzpomínka

Autor Jiří Kalina narozen v Brně 15 let před koncem tisíciletí vzpomíná:
Kolonie Písečník byla jedním z prvních míst, které jsem v Brně znal. Důvod je dnes stěží pochopitelný: na konci 80. let 20. století se totiž mezi lidmi v Brně rozšířila zaručená zpráva, že kvalita vody v městských vodovodech silně poklesla vinou připojení Vírského vodovodu a každý, kdo pije vodu z kohoutku, ubližuje svému zdraví.

Stejně jako všechny kolonie v Brně, uchovává si i Písečník svá romantická tajemství.

Zelený pohled…

…a červený pohled.

Naštěstí pro zoufalé obyvatele existovala záchrana v podobě jediného hydrantu ve městě - a to byl (vzhledem k blízkosti vodojemu napojeného na I. Březovský vodovod) právě ten na začátku kolonie Písečník. Mimochodem na vlas stejné hydranty s pákou, po jejímž stisknutí začal z hydrantu chrlit proud čisté chladivé vody, bylo ještě nedávno možné najít ve všech dělnických koloniích po městě - městské vodárny je tam zbudovaly proto, že do jednotlivých domů nevedl vodovod. Fáma zapůsobila a okolo dříve zřídka používaného hydrantu se začali hromadit dychtiví zájemci o zaručeně kvalitní vodu. Nejprve přišel tu a tam někdo pěšky s lahví, ale jak se doba přehoupla do 90. let, začalo žíznivých kolemjdoucích přibývat. A pak začali přijíždět i auty. Výjezd z nedaleké benznínky se změnil v dočasné parkoviště a před hydrantem čekávala někdy i docela dlouhá fronta zájemců s desetilitrovými kanystry, aby si odvezli co nejvíc vody domů, kde ji pak přes týden upíjeli (ta kvalita!). Do skupiny takových vodních turistů se zařadili i mí prarodiče, se kterými jsem často jezdíval v neděli z Brna do Adamova, a tak jsem i já stával v neděli se svým kanystrem na prahu nových časů u hydrantu v Písečníku a čekával na svou dávku pramenité vody z Březové. Když se dnes ohlížím nazpět, myslím si, že svoji roli v celé té panice, vedoucí až k definitivnímu zrušení hydrantu, sehrála určitě nejen kvalita, ale i cena vody. Celý ten hon za kvalitní březovskou vodou se totiž odehrával v období, kdy během nekolika málo let vzrostla cena vodného přibližně na stonásobek - a takové zdražení zaručeny vyvolá poptávku po kvalitnějším zboží - zejména, když je k mání na ulici zdarma. Dnes už nestojí ani benzínka, hydrant ani dřevěná ohrada s názvem ulice, ale ten, kdo se ve městě vyzná, ví, kde lze ještě pár podobných hydrantů najit.

Pohled na střechy domků v nejužší zadní části lomu.

Z jednoho úbočí kotle je dobře vidět pískovcovou stěnu na protější straně lomu, kterou neuhlodala železnice.

Také Písečník ovšem dostihly novostavby moderní doby. Dobře založené, betonem vyztužené stavby mají k romantice kolonií tak daleko jako podnikatelské baroko k bratrům Dietzenhoferům.

Starší a lepší vzpomínka

Autor Jan Podhradský narozen v Brně v polovině 20. století vzpomíná:
kolonie Písečník… to byla za mého mládí velmi nebezpečná lokalita, obyvatelstvo většinou sami asociálové, kriminálníci, prostitutky, prostě takový lumpenproletariát. Kluci měli vystudovanou většinou polepšovnu, děvčata se úspěšně vyučila v nejstarším řemesle. Něcojako popisuje Karel Poláček v knížce Bylo nás pět - o Habrovácích, nebo Ješiňácích!
Jít do Písečníku bez doprovodu dospělé a fyzicky nabušené dospělé osoby bylo prostě nemožné; pokud chlapec potkal venku partu kluků - Písečňálů, nedopadlo to dobře (pokud včas neutekl). Já jsem do školy na základce chodil s jedním Písečňákem, nakonec jsme se skamarádili, takže jsem - v jeho doprovodu mohl do kolonie jít. Písečňáli na mne okamžitě nastartovali, ale on je nějak uklidinil, prostě se za mně zaručil - „že jsem jako kámoš a dobrej kluk“ aby mně nechali. Byl jsem u nich párkrát doma, bydleli v domečku z vagonů, 2 pokojíčky, přistavěná kuchyň, na dvoře dílnička a králíkárny, suchý záchod jako na venkově, pro vodu se muselo chodit k stojánku vodovodu. celkem na to naše kamarádství vzpomínám v dobrém, ten kluk nebyl vyložený darebák, dokonce se pak vyučil, oženil se a nyní je váženým občanem.

Původní sveřepá džungle už vegetuje jen na ostrůvcích mezi kultivovanou zahradní zelení.

Zábradlí jako z obrázku od Pavla Čecha.

Název nedaleké ulice Nouzová napovídá, že původní kolonie se neomezovala jenom prostorem pískovcového lomu.

No, ještě v dospělosti - to mi bylo už přes třicet, jsem se vydal na procházku do Písečníku, podívat se, kde je ten dům mého bývalého kamaráda… v tom odkudsi vystartoval na mne nějaký borec a hrubě se na mne obořil: „Co tady čumíš?!“ Tak jsem s ním raději nediskutoval a šel pryč. Možná, kdybych mu řekl, že tam bydlel kdysi můj kamarád, tak by zjihnul a zkrotl… nevím…
To stejné platilo o tzv. Divišově kolonii za Královopolskou strojírnou (zvanou Porgeska); Divišova kolonie se jmenovala lidově Šanghaj a Šanghajáci byli to stejné jako Písečňáli, jenže tam jsem žádného kamaráda neměl, takže jsem tam moc nepronikl…

Komentáře: