Trnitá (ulice v Brně)

Ulice Trnitá se nachází jižně od hlavního nádraží v Brně na místě někdejších polí na levém břehu řeky Svratky.

Historie

Úrodné území na levém břehu řeky Svratky, ohraničené navíc ze severu Svrateckým náhonem bylo odpradávna zemědělsky využíváno. Již v 17. století se po obou stranách cesty vedoucí z Brna k řece rozkládalo několik domů osady Dörnrössel (německy Dorn = trn), která se dále vyvíjela a v roce 1850 byla připojena k Brnu.

Na významu získala ulice Trnitá v roce 1856 po dokončení Rosického (později též dolního) nádraží, neboť se stala hlavní přístupovou cestou k této železniční stanici (nicméně tramvajová trať k nádraží byla později vystavěna ulicí Plotní).

2. prosince 1864 zakoupil podnikatel Friedrich Wannieck se svým společníkem Philipem Jellinkem od G. Mällera dům se zahradou na Trnité 21 a dle výnosu městské rady a Státního zastupitelství z 21. 3. 1865 byla povolena firmě Wannieck a Phil. Jellinek na Trnité č. 19 a 21 (listina č. 5221) stavba strojních dílen, sestávající ze slévárny, kuplovny, hnacího parního stroje, kotelny a montážních dílen, s vyloučením provozu výroby kotlů. V následujících létech se ve dvorních traktech východní řady domů na Trnité ulici rozvíjí jedna z nejdůležitějších brněnských strojíren, která významně ovlivňuje charakter Trnité ulice až do své demolice v roce 2003.

Na přelomu 20. a 21. století je postupně (z)demolována většina obytných domů v Trnité ulici, které zchátraly vlivem nedostatečné údržby. Část uvolněného prostoru pohlcuje obří hranatý korpus nově vybudovaného obchodního centra Vaňkovka, severně od něj vyrůstá poněkud příjemnější komerční budova Trinity, jejíž název je slovní hříčkou s názvem Trnité ulice. Budovy na západní straně ulice jsou postupně jedna po druhé bourány až do roku 2019, kdy z původní uliční řady domů nezbývá jediný dům. Uprázdněná plocha je zamýšleným tozvojovým územím pro vybudování nového (tzv. jižního) městského centra a současně jedním z největších šrámů na vzhledu i duši Brna. Jižní části ulice směřující k dolnímu nádraží v roce 2020 již druhé desetiletí dominuje dvojice mohutných pavlačových domů, které v majetku města zchátraly k neobyvatelnosti a následně byly záměrně poškozeny odstřelem schodišť. V současnosti představují nejen nehezkou ale také nebezpečnou dominantu toho, co zbylo z kdysi krásné ulice.

Popis

Ulici dlouhou nepatrně přes 200 m lze bez zaváhání nazvat otloukánkem vývoje města Brna ve 21. století. Z původně plnohodnotné ulice lemované necelou čtyřicítkou různorodých domů, od dělnických pavlačáků po honosnou vilu zůstala v roce 2020 ubohá troska, na které existují pouhých šest domovních čísel, z toho většinu tvoří znečně poškozené a neobyvatelné domy. Počínaje domovem mládeže (původně ústav hluchoněmých) v čísle 8a, přes zoufalé provizorium s prodejnou zbraní v čísle 14, syré nároží exklávy městského úřadu ze Šlapanic a nevzhledný přízemní domek č. 37 až po jedny z nejostudnějších staveb města - zchátralé pavlačáky s odstřelenými schodišti v číslech 39 a 41. Zbývající délku ulice vyplňuje nabubřelá zadní stěna nákupního centra Vaňkovka bez oken a dveří a vykořeněné plochy po zdemolovaných budovách jež kdysi patřily k tomu hezčímu, čím se mohlo Brno pochlubit. Svým pohnutým osudem se to, co zbylo z Trnité ulice, stává mementem vývoje Brna směrem k mrzutému místu pro život.

Dům číslo 8 (Moravsko-slezský ústav pro hluchoněmé) na Trnité ulici v Brně. V hrubém odhadu kolem roku 1880. Foto z Archivu města Brna XII b 72.

Fotografie domu č. 23 na Trnité ulici pořízená na počátku 90. let 20. století. Autor: Miloslav Klouda.

Osobní vzpomínka

Pan Miloslav Klouda, narozený v 60. letech 20. století, bydlel v Trnité ulici jako chlapec. Pro náš web sepsal několik jinošských vzpomíněk na ulici a její okolí:

Mohl jsem to prožít

Vstávám a dnes zase bude škola. Je květen, a to znamená, že v noci bylo teplo. V pokoji s výškou stropu 3,9 metru to mohlo být jako na zámku. Ale nebylo. Být prosinec, vstávám zmrzlý. Zamykám byt a po schodech jako na zámku sbíhám do průjezdu, opírám se do masivních dřevěných dveří a jsem na ulici.

Kolem projíždí trambus. Babička by řekla, jako Sajrajt. To tehdy dámy říkaly. Jako sajrajt. Přebíhám na protější chodník z obav o život. Je dvakrát širší jako na naší straně. Dům v sousedství na pozemku č. 21 byl postavený s tím naším. Je pavlačový a fasáda je zbavená všech okras. Něco opadalo, zbytek byl osekaný.

Jdu. Nalevo míjím dům č. 20. Ve dvoře má Technomat sklad všeho možného. Také hasicích přístrojů. Při přepadení tam před časem zastřelili nočního hlídače. Všichni o tom mluvili. Jsou to asi 4 metry vysoké dřevěné haly jakoby postavené z desek. Konstrukce je ale trámová a obití je deskové, dřevěné.

Dům č. 18 je vysunutý do ulice. Dnes vím, že to byl pozůstatek původní zástavby, na střechu dospělý člověk dosáhl. Po válce tam přibyl starý pán. Na ulici mu říkali Bulhar. To proto, že Bulhar byl a navíc famózní zelinář. Nebyl mluvný, česky moc neuměl a asi to věděl a nebylo mu to příjemné. Saláty, květáky a kedlubny měl snad největší na celém světě. Tatínek je od něj kupoval, obchody nebyly to, co dnes. Zeleninu by vypěstoval i na betonu, když by to bylo potřeba.

Část domu č. 16 a dům č. 14 na Trnité ulici v Brně. Foto z Archivu města Brna XII b 38.

Dům č. 27 a zbytky domu č. 29 na Trnité ulici v Brně. Foto z Archivu města Brna XII b 44.

V pavlačovém č. 16 domě se štukovou cedulí na podezdívce se jménem MATZENAUER postaveném vyhledávaným panem stavitelem z nedaleké Čechyňské bydlela moje spolužačka Dáša. Rodiče neměla, vychovával ji děda s babičkou. Ten byl pro mě jako dítě hypnotický tím, že když vylezlo slunce, vysvlíkl se do půl těla, sedl na dvůr nebo balkón a místo ruky měl koženou protézu. Byl veselý a společenský a s tou rukou uměl žít. Na dvoře tohoto pavlačáku, v garáži poslepované z kde čeho a postavené svépomocí měla garáž Aerovka 50. Pán přišel, auto vytlačil. Nestartoval! Vytáhl skládací stoličku, na tu sedl a fajfku, tu dal do pusy. Jeho paní přinesla v košíku Kikinu, ta kolem pobíhala a teplý nápoj, ten s manželem popíjeli. A my se sestrou, když jsme šli kolem a uctivě zdravili, jsme taky hleděli. Pán i jeho paní taky uctivě zdarvili a pán pobafával, protože to bylo krásné. Neznal jsem nikoho s autem, natož červeným, kuřáka, natož fajky a se psem, uklepanou Kikinou. Dnes to vnímám jako prima pózu těch manželů a jejich vzkaz světu. Tak si žijeme.

Naproti č. 16 už byl cihlový plot se střechou, pod kterou byl sklad odpadu ze slévárny, tedy nepoužitelného slévárenského písku. Když otevřeli vrata, bylo vidět za oponu Vaňkovky, a podle dlouhých stop po písku, který se vždycky z auta sypal, by i slepý poznal, jestli auto odbočilo směrem do města nebo z města.

Ještě trochu couvnu. V č. 16 byl pultový obchod, jediné místo vyjma Křenové a Lamploty kde se dalo koupit jídlo. Vrátka, vedle okno a za malinkou prodejnou vzadu sklad s průchodem na dvůr. Myslím, že s paní prodavačkou, která byla na dobu do kšeftu, jsem udělal svůj první životní obchod. Jídlo za peníze.

Vedle č. 16 byla proluka po domku jako toho U Bulhara. Za zčernalým dřevěným plotem. Tam si brigádníci po martýriu s tehdejšími úřady postavili montovanou samoobsluhu, která tam vlastně stojí dodnes. Prodávají tam myslím květiny. Poté co dospěláci v čele s iniciátory této akce, skupinou chlapů, kam patřil i můj tatínek, shodili ten dřevěný plot, byla tam karosérie Taraplánu, který tam odložili z Vaňkovky, kterou provozovala myslím Zbrojovka. Tehdy skelet skončil ve šrotu, dnes by skončil na Aukru a moc dlouho by tam nepobyl.

A potom se mohlo začít těžit. Zem pokrývaly do hloubky aspoň 30 cm housky železa. To jsou slitky železa velikosti bochníku chleba. Jako děcka jsme je vytahovali ve dvou a řvali u toho: „mám“! Přes ulici vedle plotu Vaňkovky byl pavlačák. V přízemí řeznictví našich hodně, hodně vzdálených příbuzných, kam jsem chodil příležitostně pro maso. Když bylo. Abychom to všechno jako děcka se sestrou přežili.

Ten dům měl tolik obyvatel, mýma dětskýma očima, že se tam mohla točit Ulice jako reality show, něčím na stativu. Pořád se tam něco dělo. V přízemí bydlel člověk, řekněme, že se jmenoval Havran, se ženou, ale to Havranová rozhodně nebyla. Místní kluci nás posílali ke vhozu na poštu v bytových dveřích, abychom se podívali. Neřekli na co, ale kdo nešel, byl neschopný. Ten pan Havran tam chodil, bez oblečení. Nemyslím, že byl nemajetný. Jeho trvalá erekce, na kterou jsme se měli jít podívat, by mu znemožnila kalhoty obléct i vysvléct. Proto je používal jenom na ulici. Nějak tak jsem to tehdy viděl. Naše jsem tam ale neposílal, aby se podívali.

Dům č. 27 a dům č. 29 bez střechy na trnité ulici v brně. Foto z Archivu města Brna XII b 37.

Část domu č. 35, barokní dům č. 37 a dvojice pavlačových domů č. 39 a 41 v části Trnité ulice směřující k dolnímu nádraží. Foto z Archivu města Brna XII b 15.

Přes ulici od tohoto domu hříchu byl park, kam zašli hlavně ti mladí lidé, kteří potřebovali odpočinout a ukázat že už umí kouřit, i když by měli do učiliště nebo ZDŠ přijít pozdě nebo nepřijít vůbec. Vedle parku byla budova a dnes vím, že byla postavená jako Moravsko-Slezský ústav pro hluchoněmé, a ta měla obrovský park. Z něho si v následujících letech 20. století každý ukrojil tolik, kolik potřeboval. Pro nás to byl park Sherwood. Nám tam chyběla snad jenom zvířata. Vlk a větší. Později byla poliklinika přestavěná na pekařsko-cukrářské učiliště.

Dům vedle byla vila, č. 6, a to taková že lepší bydlení jsme si jako děcka neuměli představit. Dva byty na poschodí, zahrada ukořistěná tomu vedlejšímu ústavu. Bydlel tam můj spolužák Rikardo, později zvaný Ptáčník. Měl hodnou maminku, tatínek mu před mýma očima za špatné nošení známek rozšlapal plastikový model T72, což jsem tehdy považoval za zločin. Nejenže jsem takové věci neměl, ale ani jsem nevěděl, kde bych ho koupil, kdybych se odvážil ho chtít.

Rikardo se nepolepšil a žákovské s komunikací s učiteli ze ZDŠ přestal dávat pod koberec a našel pro ně nový úkryt pod poklopem uzávěru vody na chodníku před domem. A naproti Rikardovu domu bydlel pan Koval a ten měl syna. Starý pan Koval vyráběl karosérie aut, které se podobaly F1 a jeho syn v nich závodil. Dělal mechanika a byl velice šikovný a asi němý. Nikdy na nás nepromluvil. S autobusem přestavěným na depo a hotel na kolech jezdili po republice a po závodech i s blízkými a já jsem mu trochu záviděl a taky se bál že se zabije a že nebude důvod dál provozovat tuto závodní stáj. Byl to takový Colin Chapman z Trnité.

Vedle této krásy z cihel č. 6 byly dva domy, před kterými stávala nákladní auta značek Robur, Garant a později i IFA. Sídlil tu státní podnik Drogerie Brno. Prejzové střechy už tehdy tak prosedlé, že budily obavu. Na rytině Offermanovy textilky jsou napravo nahoře. A divní lidi, kteří se tatínkovi nepodobali, strašně kouřili a hrubě na sebe pořvávali, jako aby svět o nich věděl.

Přes ulici od těchto starobylých staveb byl pozemek, dříve oplocený, později zčásti zastavěný nádražím na Uhelné a později vyznamenaný stavbou Teska. Na půdorysu tohoto pozemku stávala kdysi věhlasná Offermannova textilka a mezi ní a hlavním nádražím tekl Svratecký náhon. Já si pamatuji pozemek bez nádraží, potom nádraží na Uhelné a nějaké budovy, které asi zůstaly, vedle sklad baterií pro auta Akuma, vedle sklad Kara se surovými zapáchajícími kůžemi hlavně králíků a pozůstatky pilíře dřívějšího mostu, součásti to železniční vlečky mezi Dolním a Horním nádražím. Ty posunovací parní lokomotivy jsem ještě zažil.

Pak na tom pozemku ještě byly autoopravny ČSAD, olej až na ulici, kdo z kamarádů přelezl plot, ten donesl alespoň kuličkové ložisko z bedny na porouchané součásti. Ale jak ty kuličky, o ty šlo, dostat ven? Nikdy se nám to nepovedlo a tak se přestalo lozit přes plot.

Tam kde dnes stojí hrůza Triniti stával obrovský pavlačák. Původně byl postavený jako technické učiliště a je na rytině. Byl jako hrad. Ve zdi zazděné shozy na odpadky - nahoře vhodit pomeranč, tak dole máte slona s proraženou lebkou. Protože jsme ale nikdy slona odvážet neviděli, mělo to asi pojistku. Po letech jsem slyšel, anebo četl, že to byl největší pavlačový dům ve městě. To minimálně. A v přízemí z ulice Trnitá byly do tohoto obra vykousnutá místnost s dveřmi a štítem nade dveřmi Trafika. Tři druhy cigaret, viržinka, dvoje tituly novin, 3 jiné časopisy a jaksi to tam nepochopitelně vonělo.

Ale zase zpět přes silnici na širší chodník. Je tam proluka s mohutnými pajasany, nákladní rampy a skladové haly. Cihlová podezdívka, cihlové pilíře, železný plot a ticho. Nic, nikde nikdo. Nikdy tam nikdo nebyl. Teď lituji, že ani já sám. A teď to zajímavé. Jsem u Offermanovy vily, opět s funkcionalistickým vylepšením fasády těch časů, kde sídlil někdo nebo něco z Technomatu. Dnes by to neudělali líp. Ten rožek jim patřil celý až po Dům u velikého střevíce, kde Offermann začínal svoje brněnské podnikání. Myslím, že tento dům, jak je na dobové nové mapě, tam stál v dobách mého dětství skrytý přestavbami, dostavbami, úpravami. Při cestě do školy jsem za ním udělal vlevo v bok a byl jsem asi v polovině cesty.

Kdysi tudy, tedy po ulici Uhelné, tekl Svratecký náhon. Řeka, která byla. A je možné, že tekl i pod dnešním železničním mostem na ulici Uhelné směrem od dnešních lázní na Kopečné. Vcházím pod most, svítili tam tak týden v roce, nalevo je Malá a Velká Amerika kam se odvážili jen ti naši spolužáci, kteří bydleli v přilehlém pavlačáku a obě Ameriky měli jako dvorek. Po kočičích hlavách přecházím Nové sady, semafory nebyly, vynalezeny už byly, míjím další pavlačák, tentokrát rohový. Tím jsme probíhali zkratkou mezi ulicí Hybešovou a Novými sady. To jsem uměl - řvaní partají, co tam děláme, jsem si všímal, ale nedbal.

Cítím hospodu a jdu kolem, vidím už naši školu a spěchám k ní. Byl to takový palác postavený za Františka Josefa pro jiný účel než naše formování nového člověka. Asi 20 let po vychození školy jsem zjistil, že celou dobu byla za rudou plentou, ve výklenku napravo za dveřmi poté co vejdete, schovaná pamětní cedule odhalená na počest osobní návštěvy Františka Josefa. Nikdo se o tom nikdy nezmínil, ani pan profesor Skalický, ten krásný člověk 19. století. Moc mě ovlivnil. A ovlivnila mě i úča, která nám poté co začal prezidentovat Novotný a my byli vyděšení školáci, řekla, že až přijdeme po Vánocích do školy, tak i tam bude komunismus a všechno bude patřit všem. Měla nás za blbce, ať to říct musela nebo chtěla. Už tehdy jsem ji měl za krávu. A ty kdo říkají, že tu byl komunismus, mám za voly.

A to byla krása, protože občas při zapojení fantazie to tam mohlo vypadat jako při natáčení filmů ze studentského života z 30. let. Pan profesor Skalický, který měl na tom podíl, objevil, že Červený kopec má dva vrcholy, a ten druhý, nově objevený, je vyšší než ten už objevený a úředníci to museli měnit a jemu bylo krásně.

Taky při přístavbě školních šaten s našimi tatínky objevil kosti, ty dal do krabice od margarínu a uložil v kabinetu se skříněmi s vycpaninami a pomůckami z 19. století. A tam, v tom kabinetu mělo vzniknout MeToo, protože to říkala moje spolužačka už tehdy a té jsme to věřili jako nikomu.

Poté co jsem mu později z rozvernosti v pubertě rozpuku na půl pusy odpověděl na kontrolní otázku, jak se jmenuje chrám ve Vatikánu, že svatého Dyndy, nastala Apokalypsa. Nic nemělo být jako dřív. Dozvěděl jsem se, že ani mně ani mému kamarádovi Petrovi, který se tomu smál jako největší srandě, neodkáže tu krabici od margarínu ani ty kosti. Chvilku jsem strnul a porovnával klady a zápory této nové zprávy, a při pohledu na smějící se spolužáky, u kterých jsem stoupnul v ceně, jsem si pomyslel, že krabici oželím.

Pak jsme se já, Petr, Dáša, Libor a další dozvěděli, že kdo se směje, je fašista a bez diskuze. Ty kosti nestály za to a od té doby jsem byl na straně rebelující většiny. Tím spíš, když se mně respektovaná spolužačka, alfa samice zeptala, jak se ten chrám jmenuje a ode mě zjistila, že po sv. Petrovi. Musel jsem to napsat, protože chci, abych si to tak zapamatoval. A možná někdy zmíním, jak a proč jsem toho kouřícího a sprostého řidiče nebo závozníka (to tehdy ještě existovalo v náklaďáku vedle sebe) musel kopnout do huby.

Zdroje

1. Klouda, Miloslav: osobní vzpomínky.
2. Galerie Vaňkovka: Historie Vaňkovy: 1864. Dostupné z https://www.galerie-vankovka.cz/o-centru/historie-vankovky/1864/.

Komentáře: